Východoindické společnosti: firmy, které vynalezly akciový trh a vládly půlce světa

Firma jako impérium

Představte si korporaci, která má vlastní armádu o bezmála čtvrt milionu mužů, vlastní flotilu válečných lodí, právo razit mince, uzavírat mezinárodní smlouvy, vyhlašovat války a vládnout území s mnohonásobně větším počtem obyvatel, než má její domovská země. Žádná dnešní technologická firma se ničemu takovému nepřibližuje ani vzdáleně — a to ani po započtení všech memů o tom, že „Apple je bohatší než většina států“.

Přesně takové firmy ale existovaly. Dvě. Britská East India Company (EIC, založena 1600) a nizozemská Verenigde Oostindische Compagnie (VOC, založena 1602). Obě vznikly kvůli jediné komoditě — koření — a obě po cestě mimochodem vynalezly většinu finančního světa, ve kterém dnes žijeme: veřejně obchodovanou akcii, burzu, permanentní firemní kapitál, dividendy, spekulaci, short selling i první zákaz short sellingu. A také první státní záchranu firmy „příliš velké na to, aby padla“.

Tenhle článek je příběh obou společností od vzniku po zánik. Je to zároveň příběh o tom, jak vznikla moderní korporace — a taky o tom, co se stane, když firma přestane mít konkurenci a začne mít děla.

Erb East India Company. Heslo „Auspicio Regis et Senatus Angliae“ — „Pod záštitou krále a parlamentu Anglie“ — se ukázalo být prorocké: parlament si nakonec Společnost vzal celou. (Wikimedia Commons, public domain)

Proč vůbec „společnost“: koření, riziko a matematika plaveb

Na konci 16. století bylo koření — pepř, hřebíček, muškátový oříšek, skořice — něčím mezi luxusním zbožím a měnou. Evropa ho odebírala přes dlouhý řetězec prostředníků, na jehož konci seděli Portugalci, kteří si od roku 1498 drželi monopol na námořní cestu kolem Afriky. Marže na této trase byly astronomické: náklad muškátového oříšku nakoupený na místě se v Evropě prodával s mnohasetprocentním ziskem.

Jenže plavba do Asie byla i extrémně riziková. Trvala dva roky i déle, lodě se potápěly, posádky umíraly na kurděje a jedna ztracená flotila mohla zruinovat celé kupecké konsorcium. Nizozemci si to vyzkoušeli v 90. letech 16. století na vlastní kůži: po prvních úspěšných výpravách vznikla mezi holandskými městy divoká konkurence takzvaných „předběžných společností“ (voorcompagnieën), které si navzájem přeplácely nákupní ceny v Asii a srážely prodejní ceny doma.

Řešení obou problémů — obřího rizika i sebedestruktivní konkurence — bylo finanční, ne námořní. Bylo potřeba rozložit riziko mezi velké množství investorů a spojit konkurenty do jednoho podniku s monopolem. Přesně to udělaly Londýn a Amsterdam, každý po svém.

Návrat druhé nizozemské výpravy do Asie do Amsterdamu roku 1599, jak ho zachytil Hendrick Cornelisz Vroom. Výprava Jacoba van Necka vydělala investorům stovky procent — a spustila horečku, která o tři roky později vyústila v založení VOC. (Rijksmuseum, public domain)

Londýn, 31. prosince 1600

Anglická verze přišla první. V poslední den roku 1600 podepsala královna Alžběta I. chartu, kterou skupině 216 londýnských kupců udělila patnáctiletý monopol na anglický obchod se všemi zeměmi „východně od mysu Dobré naděje a západně od Magalhãesova průlivu“ — tedy prakticky s celou Asií. Vznikla společnost s dlouhým názvem Governor and Company of Merchants of London Trading into the East Indies, pro kterou se vžilo prostě East India Company.

Z finančního pohledu ale EIC zpočátku nebyla nic revolučního. Fungovala postaru: kapitál se vybíral na každou plavbu zvlášť. Investoři složili peníze, flotila odplula, vrátila se (nebo taky ne), náklad se prodal, zisk se rozdělil a podnik se účetně uzavřel. Prvních dvanáct plaveb EIC bylo financováno jako dvanáct samostatných podniků s oddělenými úpisy — historici tomu říkají terminable stocks, ukončitelné fondy. Na první výpravu vybrala Společnost v přepočtu něco přes 700 000 guldenů (upsaný kapitál činil 68 373 liber) — jak uvidíme, zhruba desetinu toho, co o dva roky později Nizozemci.

Trvalý, permanentní kapitál — tedy to, co dělá akciovku akciovkou — získala EIC až chartou z roku 1657 za Cromwella. Více než půl století po založení.

East India House na Leadenhall Street — londýnské ústředí Společnosti v podobě po přestavbě z roku 1796. Z této budovy se v době největší slávy vládlo Indii; dnes na jejím místě stojí sídlo pojišťovny Lloyd's. (Rijksmuseum, CC0)

Amsterdam, 20. března 1602: první IPO v dějinách

Nizozemci přišli o dva roky později, ale s konstrukcí, která změnila svět. Generální stavy pod vedením zemského advokáta Johana van Oldenbarnevelta sloučily soupeřící předběžné společnosti do jediného podniku — Verenigde Oostindische Compagnie, Spojené východoindické společnosti — a udělily mu jednadvacetiletý monopol na nizozemský obchod v Asii, včetně práva stavět pevnosti, uzavírat smlouvy s místními vládci a držet vlastní ozbrojené síly.

Vnitřní uspořádání bylo na svou dobu pozoruhodně promyšlené. Společnost tvořilo šest městských komor (Amsterdam, Middelburg, Enkhuizen, Delft, Hoorn a Rotterdam), které jmenovaly ústřední radu sedmnácti delegátů — proslulé Heeren XVII, „Sedmnáct pánů“. Amsterdam, zdaleka největší komora, dostal záměrně jen osm křesel ze sedmnácti, aby nemohl rozhodování diktovat sám.

A pak je tu článek 10 zakládací charty, kvůli kterému se o VOC učí na každé ekonomické fakultě: úpis akcií byl otevřen komukoli, bez minimální i maximální výše investice. Poprvé v historii si podíl ve velké obchodní společnosti mohl koupit každý obyvatel země — od regenta po služku (a nejméně jedna služka to podle dochovaných záznamů skutečně udělala). Dnes bychom řekli, že VOC provedla první veřejnou nabídku akcií, první IPO.

Výsledek? Upsáno 6 440 200 guldenů — asi desetinásobek kapitálu první výpravy EIC. Jen amsterdamská komora vybrala 3 674 945 guldenů od 1 143 investorů. Kapitál byl podle charty vázán na deset let, což byl sám o sobě revoluční krok: do té doby se obchodní podniky likvidovaly po každé plavbě.

Nejstarší známá „akcie“ VOC — potvrzení o splacení podílu vydané komorou v Enkhuizenu 9. září 1606. Dnes je uložena v Západofríském archivu (Westfries Archief) v Hoornu. (Wikimedia Commons, public domain)

Finanční revoluce: burza, permanentní kapitál a první zákaz short sellingu

Charta z roku 1602 obsahovala ještě jedno nenápadné ustanovení: postup pro převod akcií mezi osobami. Stačilo přijít za účetním příslušné komory a nechat podíl přepsat v knihách. Znělo to jako administrativní detail — a fakticky tím vznikl první akciový trh v dějinách. Podíly VOC se začaly čile obchodovat na sekundárním trhu prakticky okamžitě po úpisu a od roku 1611 dostal tento trh i vlastní budovu: amsterdamskou burzu Hendricka de Keysera.

Trh se choval překvapivě moderně. Obchodovaly se nejen akcie, ale brzy i deriváty — termínové kontrakty a opce. A kde je trh, tam je i spekulace na pokles: už kolem roku 1609 organizoval obchodník Isaac Le Maire medvědí syndikát sázející na pád akcií VOC a v roce 1610 vydaly Generální stavy první známý zákaz nekrytého short sellingu v dějinách (a při obnově charty roku 1623 ho musely vyhlásit znovu — vymáhání regulací proti spekulantům bylo už tehdy sisyfovské).

Klíčový moment pro dějiny korporací ale přišel v roce 1612. Podle charty měla po deseti letech proběhnout „generální bilance“ a investoři měli mít možnost dostat kapitál zpět. Jenže peníze byly utopené v lodích, pevnostech a rozjetých válkách s Portugalci. Dne 31. července 1612 proto Generální stavy článek o likvidaci jednoduše suspendovaly. Kapitál VOC se tím stal de facto permanentním — poprvé v historii získala soukromá firma vyhlídku časově neomezené existence. Investor, který chtěl své peníze zpátky, je nedostal od firmy; musel svůj podíl prodat na burze někomu jinému. To je přesně mechanismus, na kterém stojí akciové trhy dodnes.

A dividendy? Tady je potřeba opravit jedno často opakované číslo. Populární texty uvádějí, že VOC vyplácela „v průměru 18 % ročně po téměř 200 let“. Realita byla hrbolatější: za prvních dvacet let (1602–1622) vyplatila kumulativně kolem 200 % vloženého kapitálu, tedy zhruba 10 % ročně — a část raných dividend dokonce vyplatila v naturáliích, totiž v koření. Po roce 1650 se výnosy investorů ustálily na mnohem střízlivějších 3,5–4 % ročně. Oněch legendárních „18 %“ se ve skutečnosti vztahuje k ziskovosti tržeb v letech 1630–1670, ne k dividendovému výnosu. I tak šlo o mimořádně stabilní stroj na peníze — jen ne o zázrak, jaký z něj dělají virální infografiky.

Burza Hendricka de Keysera v Amsterdamu na rytině Claese Jansz. Visschera z roku 1612 — první budova na světě postavená primárně pro obchodování s akciemi. (Stadsarchief Amsterdam, public domain)

Byznys v číslech: lodě, lidé, zboží

Jak velký ten podnik vlastně byl? U VOC máme díky pedantskému nizozemskému účetnictví čísla, ze kterých se točí hlava i dnes:

• Mezi lety 1602 a 1796 podnikla VOC do Asie 4 785 plaveb a přepravila přes 2,5 milionu tun zboží. Anglická konkurence za totéž období zvládla 2 690 plaveb a zhruba pětinu tonáže.

• Na lodích VOC se do Asie plavilo za dvě století kolem milionu Evropanů — 59 % všech, kteří v té době do Asie z Evropy vypluli. Dochované mzdové knihy z let 1633–1794 obsahují 774 200 záznamů o nalodění, odpovídajících po očištění 460 452 konkrétním osobám.

• V 18. století VOC najímala v průměru kolem 7 000 nových členů posádek ročně, ve špičkových letech až 12 000. Méně než polovinu z nich tvořili Nizozemci — zbytek pocházel hlavně z německých zemí, jižního Nizozemí a Skandinávie. VOC byla svého druhu první nadnárodní zaměstnavatel.

EIC startovala pomaleji, ale našla si vlastní zlaté doly: nejdřív indické bavlněné textilie (z asi 5 000 kusů dovezených roku 1613 vyrostl obchod na 1,4 milionu kusů ročně v roce 1694), pak čaj. Už kolem roku 1720 tvořilo zboží z Indie zhruba 15 % celého britského dovozu — a téměř všechno šlo přes EIC. Podíl čaje na obchodu Společnosti vyletěl z 0,03 % v roce 1670 na více než 10 % v roce 1740; ve 30. letech 19. století dovážela EIC do Británie kolem 30 milionů liber (13,6 tisíce tun) čaje ročně. K sortimentu patřily i hedvábí, indigo, ledek (klíčová surovina pro střelný prach), sůl, porcelán — a v letech zhruba 1730–1750 se Společnost ve velkém podílela i na obchodu s otroky, což se z firemních dějin často taktně vynechává.

Odvrácená strana: Jan Pieterszoon Coen a Banda

Finanční elegance obou společností má ovšem druhou stranu účetní knihy, a ta je psaná krví. Monopol na papíře je jen slovo; monopol v praxi se vynucoval děly.

Nejtemnější kapitolu napsala VOC v roce 1621. Muškátový oříšek tehdy rostl na jediném místě na světě — na maličkém souostroví Banda v dnešní Indonésii, obývaném zhruba 15 000 lidmi, kteří žili po staletí jako svobodní obchodníci a odmítali prodávat výhradně Nizozemcům. Generální guvernér Jan Pieterszoon Coen, autor okřídleného hesla „obchod bez války ani válka bez obchodu se vést nedají“, se rozhodl problém vyřešit definitivně: nařídil dobýt celé souostroví. Následoval masakr, který moderní historiografie — včetně Cambridge World History of Genocide — označuje bez obalu za genocidu: tisíce zabitých, 1 700 zotročených, vůdcové vesnic popraveni japonskými žoldnéři, zbytek obyvatel deportován nebo zahnán do hor a na moře, kde mnozí zahynuli. Z patnáctitisícové populace zbylo na ostrovech kolem tisícovky lidí. Na vylidněné ostrovy pak VOC dosadila plantážníky se závozem otroků — a získala tím světový monopol na muškátový oříšek a muškátový květ.

Coen je dodnes v Nizozemsku předmětem bouřlivých debat (jeho socha v rodném Hoornu opakovaně čelí výzvám k odstranění). Pro dějiny korporací je to memento: první veřejně obchodovaná firma světa byla zároveň firmou, která spáchala jednu z prvních korporátních genocid.

Jan Pieterszoon Coen (1587–1629), generální guvernér VOC a architekt dobytí Bandských ostrovů. (Westfries Museum, public domain)

Batavia (dnešní Jakarta), asijské ústředí VOC založené Coenem roku 1619 na troskách města Jacatra. Odsud společnost skoro dvě století řídila obchodní síť od Kapska po Japonsko. (Rijksmuseum, public domain)

EIC: z kupce vládcem Bengálska

Britové podobný přerod z obchodníka v dobyvatele prodělali o více než sto let později — zato ve velkém. V polovině 18. století se rozpadala Mughalská říše a EIC, která do té doby v Indii provozovala opevněné obchodní stanice, začala do mocenského vakua vrůstat s vlastní armádou složenou převážně z indických žoldnéřů — sipáhíů.

Zlom přišel 23. června 1757 u Plassey. Robert Clive, bývalý účetní Společnosti, který se vypracoval na vojenského velitele, tam s třítisícovým vojskem porazil mnohonásobně silnější armádu bengálského navába Sirádže ud-Dauly. „Bitva“ je trochu silné slovo — rozhodla ji předem dojednaná zrada navábova velitele Míra Džafara, kterého Clive za odměnu dosadil na trůn jako loutku. Vítězství u Plassey a o sedm let později u Buxaru (kde asi 7 000 vojáků Společnosti porazilo bezmála 40 000 protivníků) udělala z EIC rozhodující vojenskou sílu v severní Indii.

V roce 1765 pak mughalský císař udělil Společnosti diwani — právo vybírat pozemkovou daň v Bengálsku, Biháru a Uríse, tedy v oblasti s asi 30 miliony obyvatel. Od toho okamžiku byla EIC fakticky suverénním státem: soukromá firma se sídlem v londýnské Leadenhall Street vládla více lidem, než kolik jich žilo na Britských ostrovech, a její akcionáři hlasovali o daňové politice cizí země. Dobové pozorovatele fascinovalo, že hlas na valné hromadě šel jednoduše koupit — stačilo nakoupit akcie.

Jak taková vláda vypadala v praxi, ukázala hned první velká zkouška. V letech 1769–1770 zasáhla Bengálsko neúroda následovaná hladomorem, jedním z nejhorších v dějinách. Tradiční odhady mluvily až o 10 milionech mrtvých — třetině Bengálska; moderní historici (Rajat Datta, Tim Dyson) tato čísla korigují na „nejméně jeden až dva miliony“, což na hrůze situace mění málo. Podstatné je, co dělala vládnoucí firma: rada EIC uprostřed hladomoru zvýšila daně o 10 %, aby splnila výnosové cíle, a někteří zaměstnanci Společnosti si přivydělávali spekulacemi s obilím. Adam Smith, jinak apoštol svobodného obchodu, Společnost právě za tohle veřejně odsoudil: monopolní firma v roli státu je podle něj to nejhorší z obou světů.

Robert Clive a Mír Džafar po bitvě u Plassey (1757) na obraze Francise Haymana. Zrada, která založila impérium: Mír Džafar za ni dostal trůn, EIC Bengálsko. (National Portrait Gallery / Wikimedia Commons, public domain)

1772–1784: první „too big to fail“ v dějinách

A teď ta část, která bude čtenářům finančních rubrik povědomá. Bengálská kořist nafoukla akcie EIC do spekulativní bubliny; jenže hladomorem zdecimovaná provincie přestala generovat očekávané daňové výnosy, sklady v Londýně se topily v neprodaném čaji a v roce 1772 propukla v Londýně a Amsterdamu úvěrová krize. Společnost, zadlužená u Bank of England i u státu, náhle nebyla schopna dostát závazkům.

Kdyby padla, vzala by s sebou velkou část londýnského finančního systému — a taky státní rozpočet, který si zvykl na její platby. Britská vláda tak stála před rozhodnutím, které od té doby řešily vlády nesčetněkrát: nechat padnout, nebo zachránit? Lord North zvolil záchranu. Parlament ustavil dva vyšetřovací výbory a v roce 1773 schválil dvojici zákonů: Loan Act půjčil Společnosti 1,4 milionu liber ze státních peněz a Regulating Act výměnou za to poprvé podřídil její správu státnímu dohledu — zřídil funkci generálního guvernéra Bengálska s radou a deklaroval nadřazenost státu nad územími Společnosti. Byl to první velký státní bailout soukromé firmy v dějinách, včetně klasické logiky „too big to fail“ i klasické podmínky „peníze výměnou za regulaci“.

Součástí záchranného balíku byl i Tea Act, který měl Společnosti pomoct rozprodat přebytky čaje tím, že jí povolil vyvážet ho přímo do amerických kolonií. Výsledek znají všichni: 16. prosince 1773 naházeli bostonští kolonisté náklad čaje Společnosti do moře a spustili tím řetěz událostí vedoucí k americké revoluci. Boston Tea Party nebyla protestem proti čaji, ale proti monopolu politicky protežované korporace.

Regulace se pak už jen utahovala. Pittův India Act z roku 1784 zřídil vládní Board of Control s pravomocí určovat politiku Společnosti v civilních, vojenských a daňových věcech — vznikl systém dvojvládí, který vydržel až do roku 1858. A v letech 1788–1795 si Británie prošla i prvním velkým procesem s korporátním manažerem: bývalý generální guvernér Warren Hastings byl před Sněmovnou lordů souzen v impeachmentu za korupci a zneužití moci v Indii. Žalobu vedl Edmund Burke a jeho řeči o zodpovědnosti moci vůči ovládaným patří ke klasice politického myšlení. Hastings byl po sedmi letech procesu zproštěn viny — a finančně zruinován: zůstaly mu dluhy ve výši 70 000 liber. I to zní povědomě.

„The Destruction of Tea at Boston Harbor“ — litografie Nathaniela Curriera (1846). Náklad čaje East India Company na dně přístavu jako protest proti daňovému zvýhodnění monopolní korporace. (Library of Congress, public domain)

Čaj, opium a nejcyničtější obchodní model 19. století

Po ztrátě amerického trhu se těžiště byznysu EIC přesunulo definitivně k čaji z Číny. Jenže tu byl problém platební bilance: Čína o evropské zboží nestála a za čaj chtěla stříbro. Společnost našla řešení, které dodnes slouží jako učebnicový příklad obchodního cynismu: opium. V Bengálsku, kterému vládla, si zřídila monopol na pěstování a zpracování opia, které pak přes „nezávislé“ soukromé obchodníky proudilo do Číny — navzdory tamnímu zákazu. Pašování rostlo z asi 4 000 beden ročně kolem roku 1800 na více než 40 000 beden v roce 1839. Stříbro utržené za opium platilo čaj; čaj platil dividendy; cla z čaje plnila britský rozpočet.

Když se čínská vláda pokusila obchod s drogami zastavit, přišly opiové války (1839–1842 a 1856–1860) a s nimi ponížení Číny, které tamní historiografie dodnes označuje za začátek „století hanby“. První opiovou válku už formálně nevedla EIC — o monopol na čínský obchod přišla v roce 1833 —, ale opiový obchodní model postavila, provozovala a její bengálská opiová pole ho zásobovala dál.

Skladiště opiových koulí v továrně Společnosti v Patně, litografie podle kresby W. S. Sherwilla (kolem roku 1850). Průmyslové měřítko obchodu, který platil britský čaj. (Wellcome Collection, public domain)

„Třináct faktorií“ v Kantonu (Kuang-čou) kolem roku 1805 — jediné místo, kde směli evropští obchodníci působit na čínské půdě. Pod vlajkami mimo jiné Británie, Nizozemska a mladých Spojených států. (Wikimedia Commons, public domain)

Konec VOC: zkratka prý znamenala „Vergaan Onder Corruptie“

Nizozemský kolos se mezitím tiše rozkládal zevnitř. Po roce 1670 zisky klesaly: koření zlevňovalo, konkurence rostla a na asijských trzích, kde VOC dřív diktovala ceny, přituhovalo. Firemní kultura tomu šla naproti — platy zaměstnanců v Asii byly mizerné a všichni od písaře po guvernéra si přilepšovali soukromým pašováním na firemní účet. V Nizozemsku se říkalo, že zkratka VOC ve skutečnosti znamená Vergaan Onder Corruptie — „zaniklá korupcí“.

Smrtelnou ránu zasadila čtvrtá anglo-nizozemská válka (1780–1784). Britové potopili nebo zajali polovinu flotily VOC a odřízli ji od Asie; válka společnost stála odhadem 43 milionů guldenů a do roku 1784 vymazala její jmění. Následovala léta na kapačkách státních subvencí (jen v letech 1784–1790 zhruba 58 milionů guldenů). Když v roce 1795 padla za francouzské invaze stará Nizozemská republika, nová Batávská republika převzala VOC i s dluhy — a nechala její chartu k 31. prosinci 1799 prostě vypršet. První akciová společnost světa nezanikla krachem na burze, ale znárodněním: stát převzal aktiva, pevnosti, kolonie — a 120 milionů guldenů dluhu, který nakonec zaplatili nizozemští daňoví poplatníci. I tohle byl svým způsobem bailout, jen posmrtný.

Konec EIC: povstání, znárodnění a poslední dividenda

Britská Společnost přežila svou nizozemskou rivalku o tři čtvrtě století, ale její konec se odvíjel podle podobného scénáře: stát jí postupně bral funkce, až nezbylo nic.

Charter Act z roku 1813 jí vzal monopol na obchod s Indií. Charter Act z roku 1833 i monopol na čínský čaj — a rovnou ukončil veškerou její obchodní činnost. Z největší obchodní firmy světa se stala čistě správní agentura: neprodávala už nic, jen za stát spravovala Indii a inkasovala za to garantovanou dividendu. Korporátní skořápka s armádou.

Konec přineslo povstání sipáhíů v roce 1857 — vzpoura indických vojáků Společnosti, která přerostla v největší protikoloniální povstání století. Británie je s brutalitou potlačila, ale politický verdikt byl jednoznačný: experiment s firmou v roli státu skončil. Government of India Act 1858 převedl veškerou správu, území i armádu Společnosti na Korunu; z Indie se stal British Raj v přímé správě, v jejímž čele stanul ministr pro Indii. Akcionářům stát nadále vyplácel garantovanou dividendu z indických daní — soukromá firma už nevládla, ale kolonizovaní ještě šestnáct let platili její akcionáře.

Definitivní tečku udělal East India Stock Dividend Redemption Act 1873: stát akcie odkoupil a k 1. červnu 1874 East India Company po 274 letech tiše zanikla. Deník The Times tehdy napsal, že Společnost „vykonala dílo, o jaké se v celých dějinách lidského rodu žádná jiná obchodní společnost nepokusila — a jaké se sotva kdy nějaká pokusí vykonat v letech příštích“. Mínil to jako poklonu; dnes to zní spíš jako varování.

Útok britských jednotek u Badli-ki-Serai před Dillí roku 1857, dobová litografie podle G. F. Atkinsona. Povstání sipáhíů ukončilo vládu Společnosti nad Indií. (Wikimedia Commons, public domain)

Dědictví: co po nich zůstalo (a mýtus o 7,9 bilionu)

Sečteno: VOC vydržela 197 let, EIC 274. Co po nich zbylo?

Finanční DNA. Akciová společnost s permanentním kapitálem, veřejně obchodované podíly, sekundární trh, dividendová politika, oddělení vlastnictví od řízení, regulace spekulace — to všechno se poprvé sešlo pohromadě v Amsterdamu mezi lety 1602 a 1612. Každá dnešní burza je vzdálený potomek dvora za budovou Hendricka de Keysera.

Politická lekce. EIC předvedla v plné kráse všechno, čeho se u korporací bojíme dodnes: regulatorní zajetí (v parlamentu sedávaly desítky poslanců s akciemi či penzí od Společnosti), privatizované násilí, bailout placený daňovými poplatníky, manažery souzené za korupci a účetnictví, v němž se zisk privatizoval a ztráty — včetně hladomorů — socializovaly. William Dalrymple ve své knize The Anarchy případně poznamenává, že nejtrvalejším odkazem EIC je sama myšlenka, že korporace může být nebezpečnější než stát.

A ta armáda? U populárního tvrzení, že EIC měla roku 1803 armádu 260 000 mužů, „dvakrát větší než britskou“, buďme poctiví: dobové parlamentní výkazy uvádějí přes 190 000 mužů v roce 1805 a přes 225 000 v roce 1815; číslo 260 000 se v literatuře objevuje spíš jako horní, volně citovaný odhad vrcholného stavu. I střízlivá čísla ale znamenají, že soukromá firma disponovala jednou z největších stálých armád tehdejšího světa.

A když jsme u mýtů: po internetu koluje infografika, podle níž byla VOC na vrcholu tulipánové mánie roku 1637 „největší firmou všech dob“ v hodnotě 7,9 bilionu dnešních dolarů. Číslo je nesmysl. Vzniklo v roce 2017 přenásobením několika chybných převodů; skutečná tržní kapitalizace VOC v roce 1637 činila asi 19,3 milionu guldenů, což podle cenových dat Nizozemské královské akademie věd odpovídá řádově stovkám milionů dnešních eur — asi 35 000× méně, než tvrdí mem. VOC nebyla „dražší než Apple, Google a Amazon dohromady“. Byla něco zajímavějšího: firma, která si hodnotu nekupovala na burze, ale vynucovala děly — a proto se s dnešními firmami vůbec nedá srovnávat.

Východoindické společnosti vynalezly nástroje, bez kterých by moderní ekonomika neexistovala. A zároveň zůstávají nejdrastičtější případovou studií toho, co se stane, když se tytéž nástroje utrhnou z řetězu. Obojí je dobré si pamatovat — zvlášť v době, kdy se znovu vedou debaty o firmách, které jsou mocnější než státy.

Zdroje

Knihy

• William Dalrymple: The Anarchy: The Relentless Rise of the East India Company. Bloomsbury, 2019.

• Nick Robins: The Corporation That Changed the World: How the East India Company Shaped the Modern Multinational. Pluto Press, 2. vyd., 2012.

• John Keay: The Honourable Company: A History of the English East India Company. HarperCollins, 1991.

• Lodewijk Petram: The World's First Stock Exchange. Columbia University Press, 2014.

Akademické a primární zdroje

• Giuseppe Dari-Mattiacci, Oscar Gelderblom, Joost Jonker, Enrico Perotti: The Emergence of the Corporate Form — Journal of Law, Economics, and Organization 33(2), 2017 (pracovní verze, Yale Law School). Zakládací kapitál VOC a EIC, permanentní kapitál 1612, vznik akciového trhu.

• Gerard Koot: The VOC, the Dutch East India Company, 1602–1799 — University of Massachusetts Dartmouth. Dividendy, čtvrtá anglo-nizozemská válka, zánik VOC.

• Oxford Global Capitalism Project: Case Study #33 — The English East India Company. Plassey, diwani, bengálský hladomor, Charter Acts.

• The National Archives (UK): Records relating to the East India Company. Krize 1772, Regulating Act 1773, půjčka 1,4 mil. liber, India Act 1784, Charter Acts 1813/1833.

• UK Parliament, Living Heritage: Parliament and the East India Company a East India Company and Raj 1785–1858.

• Lodewijk Petram: The world's first IPO — worldsfirststockexchange.com. Úpis 1602, článek 10 charty, komora Amsterdam.

• Matthias van Rossum a kol.: Charting Lives and Careers: Enriched Data About the Dutch East India Company's Eighteenth-Century Workforce — Journal of Open Humanities Data, 2024. Mzdové knihy VOC, počty posádek.

• Cambridge University Press: Genocide in the Spice Islands — in: The Cambridge World History of Genocide, sv. II, 2023. Dobytí Bandských ostrovů 1621.

• National Army Museum (UK): Armies of the East India Company. Plassey, velikost armády, povstání 1857.

Encyklopedie a další

• Encyclopaedia Britannica: East India Company, Dutch East India Company, Government of India Acts.

• World History Encyclopedia: Trade Goods of the East India Company. Objemy obchodu s textiliemi, čajem a opiem.

• Wikipedia: East India Company, Dutch East India Company, Great Bengal famine of 1770, Dutch conquest of the Banda Islands, East India Stock Dividend Redemption Act 1873.

• Michael Hennigan: Claim that Dutch East India Co was most valuable firm in history not credible — Finfacts, 2018. Vyvrácení mýtu o hodnotě 7,9 bilionu dolarů.